Několik detailů prohibičního tažení vlády pohledem drobného podnika

Nezdá se to, ale v neděli uplyne již přesně měsíc ode dne, kdy v ČR začala platit historicky první, byť jen částečná, prohibice.  Protože se mne co by majitele obchodu s potravinami a malého baru docela významně dotýká, sedl jsem ke compu a píši tyto řádky.

Chápu, že vláda musela něco udělat v situaci, kdy narůstal počet otrávených metanolem.  Rozměr vládního zásahu je však dle mého přehnaný a čím dále se v čase posunujeme  od chvíle jeho vyhlášení, absurdita některých detailů reálné aplikace nařízení ministerstva zdravotnictví svědčí o odtržení tohoto vcelku zbytečného úřadu státní správy od reality, která právě v důsledku ministerských vyhlášek nabývá místy až komického rozměru. Co mám přesně na mysli? Uvedu dva příklady.

Příklad první

Kdo občas sleduje seriál MASH 4077, je mu známá postava Radara – seržanta, majícího na starosti zázemí polní nemocnice včetně válečné byrokracie. Právě na něj jsem si vzpomněl tento týden, když jsem po „uvolnění“ trhu s alkoholem zajel do velkoobchodu u nás v Děčíně a žádal lahev Becherovky. Měli jich samozřejmě dost, leč prodávat je nesměli, podnik k nim prý ještě nedodal potřebnou dokumentaci. Nic naplat mi nebylo logické tvrzení, že si certifikáty Becherovky mohu stáhnout z internetu a že oni přece mají originál doklady od výrobce, že je dodávané zboží OK a já jako další článek řetězu doklad od nich. „Ale nemáte formulář 3b,“ zněla vítězoslavná odpověď pravdu majícího prodejce „a tak tohle zboží nabízet nemůžete“. Prostě od dob korejské války se byrokracie nic moc nezměnila.

Příklad druhý

A co teprve, když vládní nařízení využijí ve svůj prospěch hyper, super, mega a nevím jaké ještě markety a pokusí se skrze něj ještě něco vytřískat. To pak drobný podnikatel nemá na trhu šanci koupit alkohol, aby jej mohl dále prodávat. Makro mu sice prodá pouze celé kartony některých lihovin, ale nikoliv jednotlivé lahve, jak to dělalo před vyhlášením částečné prohibice, ostatní markety k prodávaným lahvím žádné doklady nedávají(ani na vyžádání – pouze je ukazují). Nastává tak absurdní situace, že podnikatel má doklad o koupi, má z internetu stažený certifikát zboží, ale lahev, kterou legálně koupil v marketu, sám legálně prodávat nemůže.

Příkladů podobných absurdit by se našlo samozřejmě ještě o mnoho více, ale o mnohých se již, jako např. o stupidním zákazu prodeje atypických lahví z dovozu, psalo. Myslím, že již nadešla chvíle, aby stát, který je sám kvůli vysokým daním za alkohol a laxnímu přístupu svých úředníků k černému trhu za vzniklou situaci zodpovědný, současnou částečnou prohibiční legislativu racionalizoval tak, aby prodejce nepotřeboval pět formulářů ke každé prodávané lahvi, ale pouze doklad o její legální koupi, tedy o tom, že je součásti nepřetrženého řetězu od výrobce, který má jediný nést zodpovědnost za to, co je v jím dodávané lahvi. Ze stavu, v jakém je tento segment trhu dnes, se totiž mohou radovat jedině výrobci papíru a náplní do tiskáren. Nikdo jiný. Vlastně možná ještě od reality odtržený ministr Heger a jeho úředníci.