Když jsem před minulou prezidentskou volbou začínal svůj článek slovy „Patrně od doby "Vánoční krize v ČT" nebylo až do současného masírování české veřejnosti ohledně prezidentské volby nikdy tak zjevné, jak velikou moc má poměrně úzká skupina, ovládající mediální prostor.“, nemohl jsem tušit, jakých rozměrů dosáhne masáž voličů v případě uzákonění přímé volby hlavy státu.
Z druhé strany právě toto enormní vypětí manipulátorů, kdy odhazují různé masky, především ty „nezávislých odborníků“ a „nezávislých novinářů“poskytuje příležitost uvědomit si, kdo je kdo na naší politické a mediální scéně.
Zastavme se v prvé řadě u profesionálních výzkumníků veřejného mínění. Výsledky jejich předvolebních průzkumů opět jako tradičně selhávaly o řád a nejpravdivější sociologický výzkum mínění občanů, volby samotné, ukázal, že kvalita jejich práce je někde tak na úrovni doktora Cvacha. Nejvýmluvněji o tom nesvědčí ani tak výsledek dlouhodobého favorita favoritů Jana Fischera, který se ve finále nedostal ani do druhého kola, neboť loutkovodiči z ničeho nic z nějakého důvodu přesedlali na Karla Schwarzenberga, ale zejména až čtvrté místo „nejpopulárnějšího politika v zemi“, kandidujícího za stranu, která suverénně po dlouhé měsíce vévodí průzkumům oblíbenosti politických stran. Tady přece něco setsakra nesedí, když nejpopulárnější politik z nejpopulárnější strany skončí najednou čtvrtý z devíti. Nemyslíte si, pane Herzmanne a ostatní, že byste se měli chytit za nos?
Mají-li se chytnout za nos výzkumníci veřejné mínky, nenapadá mne žádný orgán, za který by se měli chytnout naši novináři a jejich chlebodárci. Spíše mi na mysl přišla část těla, kam by měli být posláni. Tolik zjevných porušení etického kodexu novináře se jen tak v průběhu roku nevidí. Aktivismus mediálních manipulátorů byl v uplynulých dnech a týdnech tak otevřený, že je skoro s podivem, že lze ještě upozornit na některé jejich postupy, kdy nejdou tak úplně s kartami ven, kterých si veřejnost téměř nepovšimla.
Mám na mysli například ten fakt, že zatímco u mnoha kandidátů, zejména pak Miloše Zemana, hledají „investigativci“ kdekoho, styky s nímž by prezidentského pretendenta zdiskreditovaly, u jeho protikandidáta tomu tak rozhodně není a jména Bakala, Babiš, natož pak Bilderberg se v médiích vyskytují nepoměrně skromněji, než jména Šlouf, Gross či Moskva.
V počátku kampaně bylo dokonce možno pozorovat pokus o separování Karla Schwarzenberga od Miroslava Kalouska a strany, jíž je předsedou. Tuto snahu evidentně Miloš Zeman prohlédl a hned v prvopočátku na ni upozornil.
Neméně směšným pokusem stejně byla i počáteční snaha vykreslit voličům ČSSD Miloše Zemana coby pravicového kandidáta a Karla Scwarzenberga naopak jako člověka nadstranického či dokonce představitele moderní levice. Zajímavé je, že s tímto podfukem na sympatizanty strany růže nevyrukoval nikdo jiný než její kandidát na prezidenta.
Stojí dle mého rovněž za zaznamenání, že teprve po těchto dvou neúspěších manipulátoři veřejného mínění přešaltovali a veškerou svou energii soustředili na své oblíbené očerňování Václava Klause s tím podtextem, že Miloš Zeman je de facto to samé. I proto je po mém soudu tak nafukována novoroční amnestie(nejen proto, ale také z obav před možností dalšího politického angažmá současné hlavy státu) a denně připomínána opoziční smlouva jako prý základ pro korupci a mafiánské praktiky jako by v jiných etapách(např. Grosově či Topolánkově) bylo vše v pořádku.
Článek „Manipulátoři veřejného mínění opět v akci“ , http://virtually.cz/archiv.php?art=15660 , jsem před pěti lety zakončoval:„ nadějí spojenou s nastartovanou prezidentskou kampaní je pak možnost, že si přílišného "odkopání se" mediálních manipulátorů všimnou i další lidé a díky skutečně jedinému svobodnému médiu v zemi - internetu se o toto své poznání podělí. A to je právě to, čeho se mediální manipulátoři nejvíce bojí, že stále více a více lidí prohlédne jejich lži a tím zákonitě klesne jejich vliv. I tento faktor přidává únorové prezidentské volbě na důležitosti. Nebuďme tedy k ní, ačkoliv se nás zdánlivě netýká lhostejní, může změnit prostor pro svobodu v naší vlasti na dlouhá léta.“ A myslím, že ohlédneme-li se za téměř již uplynulou prezidentskou etapou Václava Klause s ohledem na minimálně nezhoršení prostoru pro naši individuální svobodu, můžeme mu s čistým svědomím poděkovat, neboť se za ni bil vytrvale a statečně, byť někdy téměř osamocen a neustále peskován a urážen těmi, kdo by měli svobodu a demokracii hájit v prvé řadě – „hlídacími psi demokracie.“
